Kde léto nikdy nekončí

Být bezpečně uvnitř domu a přesto v přírodě, to je příjemný pocit majitele zimní zahrady. Ta dokáže po celý rok podstatně rozšířit obytný prostor rodinného sídla. Aby k tomu však skutečně došlo, musí být splněno někdy až nečekaně mnoho podmínek.Poměrně vysoké investiční náklady řadí zimní zahradu do kategorie nadstandardních prvků rodinného domu. Proto by se nad její budoucí rolí a způsobem využití měli stavebníci zamýšlet velmi důkladně. Základním předpokladem pro zimní zahradu fungující jako plnohodnotná součást rodinného domu je přesná definice jejího budoucího využití. Od toho se pak odvíjí volba materiálu pro konstrukci, situování zimní zahrady v rámci dispozičního řešení domu i vůči světovým stranám a rovněž druh zasklení.

Jeden celek s domem

Z technického hlediska je zimní zahrada posuzována jako samonosná konstrukce, která se ve své spodní části obvykle kotví do betonového základu, zděné podezdívky nebo podlahy terasy. V horní části pak na přilehlou zeď. Zásluhou tvarové variability může zimní zahrada působit i jako velmi výrazný architektonický prvek. To však předpokládá, že s ní bude počítáno už ve fázi projektování domu; jen tak může vzniknout kvalitní koncept jednoho stavebního celku s optimálním vyřešením všech detailů a provozních návazností. Praxe ale ukazuje, že zimní zahrady bývají u rodinných domů bohužel projekčně i stavebně realizované převážně až dodatečně.

Pozdější přístavba podle dodatečného projektu znamená skoro vždy problém s integrací zimní zahrady do hmoty tělesa domu, a to nejen z hlediska estetiky. Přináší také komplikace provozního a technického rázu. Vždy se vyplatí zimní zahradu řešit v projekční fázi zrodu samotného domu. To však vůbec neznamená, že musí souběžně probíhat i stavba. Může být lepší stavět zimní zahradu s určitým časovým odstupem po dokončení vlastní stavby domu, zejména tehdy, když je klasicky zděný. Je to preventivní opatření proti nadměrné vlhkosti, kterou každá taková novostavba vykazuje a která v kompletně proskleném prostoru dá o sobě vědět mnohem víc, než kdekoli jinde v interiéru.

Pokud neposkytneme vlhkosti čas, aby postupně opustila stavbu přirozenou cestou, stane se zimní zahrada jejím sběračem. A čím horší tepelně izolační parametry bude mít její zasklení, tím bude vnitřní povrch skel chladnější a kondenzace vodních par výraznější. Jde nejen o riziko vzniku plísní, ale věčně orosená skla zabrání pohledovému kontaktu s vnějším prostředím.

Vytápět či nevytápět?

Zdravý rozum vedený ekonomickými důvody říká zimní zahradu nevytápět, naopak využít ji k pasivnímu získávání energie. Všechno však záleží na tom, co si od zimní zahrady slibujeme. Pokud z ní hodláme vytvořit celoročně obytný prostor, bez vytápění se neobejdeme ani v případě toho nejkvalitnějšího zasklení.

Podmínky uvnitř zimní zahrady navíc rozhodujícím způsobem ovlivní její poloha. Nejčastěji se zimní zahrada přistavuje k jižní straně domu. Obvykle proto, že tímto směrem bývá orientován i obývací pokoj a dům se zde otevírá do zahrady. Takové řešení však má i svůj rub. Bez kvalitního zasklení, dokonalého zastínění a účinného větrání, bude tento prostor spíše připomínat v létě saunu. Severní orientace také není příliš vhodná, slunce sem prakticky nezavítá.

Při hledání kompromisu mezi lákavými představami a reálnými možnostmi, při zvážení všech kladů a záporů jednotlivých typů zimních zahrad, hovoří vše pro takové řešení, které při vhodné orientaci může i bez vytápění a klimatizace nabídnou sezónně obytný prostor, využitelný případně i jako zimoviště choulostivějších rostlin.

Prosklený prostor by měl být dostatečně předsunutý před hmotu domu, aby byl vystaven slunci po co největší část dne. Zároveň by měl být co nejvyšší, pokud možno prostupující přes výšku dvou podlaží. Takový umožní lepší cirkulaci vzduchu a zamezí přehřívání. Své opodstatnění má i zkosení horní části zimní zahrady, na přechodové hraně případně s uplatněním ohýbaného skla. Nejenže zajistí kolmý dopad slunečních paprsků v zimě a jejich odraz v létě, ale usnadní také údržbu. Sklo je totiž nutné čas od času zbavit usazeného prachu, což právě u zastřešení není jednoduché. Ze zkosené plochy smyje špínu déšť.

Svět pro sebe

Zimní zahrada představuje tak trochu vlastní svět se specifickými nároky. Jak rychle se umí přes den prohřát, tak rychle zase k večeru vychladne. Proto se nedoporučuje otevřená dispozice zimní zahrady s interiérem domu, vždy je lepší nějaký předěl, zpravidla prosklenými dveřmi.

Současná kvalita používaných konstrukčních systémů zimních zahrad, ať už je to plast, dřevo, nebo hliník, představuje spolu s tepelně izolačním zasklením ze všech stran dokonale utěsněný prostor, z něhož nemůže unikat přirozenou cestou vlhkost a který má tendenci se za slunečných dnů přehřívat. Vzduch zde prakticky necirkuluje. Má-li být ochrana proti kumulaci tepla a vlhkosti účinná (větrat je totiž nutné i v zimě), musí mít zimní zahrada co nejvíce otevíratelných prvků, situovaných nejlépe v křížových osách a rovněž ve střešní ploše. To znamená včetně střešních oken nebo celkově otevíratelné střechy, či alespoň její části. Ať už mechanicky nebo pomocí elektrického pohonu, eventuálně i s automatikou a čidly. Nejen z tohoto důvodu jsou praktické posuvné dveře, které dovolují maximálně otevřít boční i čelní stěnu proskleného prostoru.

To všechno stále ještě nemusí stačit, takže nepostradatelným doplňkem v ochraně před sluneční výhní bude účinné zastínění. Platí pro ně tatáž pravidla jako u oken. Žaluzie instalované zevnitř lze sice jednoduše ovládat bez elektrického pohonu, nepráší se na ně a netrpí za deště, ovšem takový efekt jako zastínění venkovní, které se staví do cesty slunečním paprskům ještě než stihnou proniknout sklem, přinést nemohou.

Stavebník musí být v případě zimní zahrady rovněž připraven na to, že buduje luxusní prvek a jeho realizace tomu bude odpovídat. Cena se podle velikosti, tvaru, rozpětí, počtu otevíratelných prvků, zastínění, větrání a dalších nezbytných doplňků, snadno vyšplhá od řádu statisíců až k sedmimístným cifrám.

Stejné dilema

Při výběru vhodného konstrukčního systému pro zimní zahradu stojí stavebník před stejným dilematem jako v případě oken: plast, dřevo nebo hliník? Odpověď nemůže být jednoznačná; pro každý z materiálů hovoří několik faktorů a při rozhodování je třeba zvažovat i velikost, tvar a způsob využívání zimní zahrady.

Nízká hmotnost, minimální nároky na údržbu, dobré tepelně izolační vlastnosti a k tomu všemu vcelku sympatická cena, to jsou hlavní důvody, proč se plastové profily jako poměrně mladý konstrukční systém mezi svými konkurenty s letitou tradicí tak rychle etablovaly. Nicméně plast není všelékem a už vůbec ne v této funkci. Jeho statická pevnost je ze všech v úvahu přicházejících materiálů nejnižší. A pokud nejsou profily zesílené ocelí, na prostorově větší zimní zahrady prostě nemají. Navíc tu je právě při větších rozměrech ještě nepříjemná tepelná roztažnost, která si vyžaduje zhotovení dilatačních spár.

Dřevo, přesněji lepené profily, představuje jiný kalibr. Cenově jde o dražší materiál, na údržbu poněkud náročnější a mnohem choulostivější pokud jde o odolávání vlhkosti, zato je ale pro tyto účely pocitově nejpřirozenější a ve srovnání s plastem staticky mnohem únosnější.

Hliník má oproti plastu i dřevu v mnoha ohledech navrch, jedině snad s výjimkou vyšší ceny a nežádoucí tepelné vodivosti. Právě z tohoto důvodu se musejí používat výhradně profily s přerušeným tepelným mostem, to znamená s polyamidovým páskem či polyuretanovou výplní mezi vnější a vnitřní částí. Ve prospěch hliníku mluví jak statické vlastnosti, tak dlouhá životnost. Široké možnosti povrchové úpravy mu zaručují odolnost proti poškození, aniž by žádal nějakou zvláštní péči. Často se hliník uplatňuje hlavně v kombinaci se dřevem. Stejně jako u oken – přírodní materiál zevnitř, kov zvenčí.

Sklo v kombinacích

Důležitým aspektem, který má zásadní vliv na správnou funkci zimní zahrady, je její zasklení. Bez kvalitního skla by se totiž zimní zahrada změnila v létě ve skleník a v zimě v chladničku. Za nezbytnost se považuje alespoň izolační dvojsklo, špičkou je pak trojsklo vyplněné inertním plynem. V každém případě však musí jít o sklo pevné, tedy oboustranně tvrzené.

Střešní plochu lze zasklít též izolačním dvojsklem (vždy ovšem z lepeného bezpečnostního skla), nebo případně komůrkovým polykarbonátem (makrolonem). Ten je sice pouze průsvitný, nikoli průhledný, má omezenou životnost, ale svými tepelně izolačními schopnostmi se od dvojskla nijak výrazně neliší a je levnější. Nejčastěji se u zimních zahrad způsoby zasklení kombinují, jiný pro kolmé stěny, jiný pro střešní plochu. Na stěny se obvykle používá sklo, které umožňuje větší prostup tepelné složky slunečního záření, to kvůli nízkému zimnímu slunci. Naproti tomu střešní část, do níž se bude opírat kolmo letní slunce, si logicky žádá sklo s maximální odrazivostí, tedy případně i sklo barevně tónované nebo s pokovením.
(ov)

Dům&zahrada SPECIÁL č. 20 – Okna, dveře a spol. / www.dumazahrada.cz

Foto: Hladík stavebí servis / SOLARLUX