Stavět rodinný dům není žádný med! A to ani v tom případě, že stavíme formou dodávky na klíč, v roli dodavatele vystupuje skvělá firma a my samotní, v roli investorů, jsme na tento proces dobře finančně připraveni.

Stačí pohledět na inzerci libovolného bankovního domu nabízejícího hypotéky, nebo třeba na prezentaci společnosti dodávající rodinné domy na klíč, a hned jsme ochotni uvěřit skutečnosti, že není většího štěstí, než se pustit do stavby vlastního domova! Načesaní, rozesmátí ona a on, dvě stejně krásné ratolesti a často také prarodiče cenící umělý chrup, všichni soustředěni na terase vyšňořené novostavby s pozadím počítačově zjevně upravované zahrady… Až záplava blaha padá na nezúčastněné z takového kýče.

Možná to tak skutečně někdy může vyhlížet i v praxi. Mnohem častěji než takto idylický obrázek však jde v dlouhém procesu plánování, rozhodování, pak samotného stavění i následného zařizování nového rodinného domu o poměrně stresující záležitost! Nějaký kousek štěstí zde samozřejmě bývá obsažen také, ale jinak všechny doprovodné jevy odpovídají skutečnosti, že se většinou právě utratily celoživotní úspory, že došlo k většímu či menšímu zadlužení a že byl učiněn velmi závažný životní krok, z něhož lze odstoupit obvykle jen za cenu finančních ztrát.

Chyby se trestají
Rodinný dům se v drtivé většině případů pořizuje pouze jednou za život. A stavebník bývá přitom zcela bez zkušeností. Přičemž se od něho vyžaduje, aby v rámci tohoto procesu neudělal jedinou závažnou chybu!

Nehodláme strašit, ale neuškodí pohledět na akt zrodu rodinného domu poněkud reálněji. Zkusme se zamyslet nad tím, co všechno může stavebníka motivovat i ovlivňovat a na jaké otázky by měl najít odpověď, než se na dlouhou trať realizace rodinného bydlení podle vlastních představ vydá.

Jen málokdy se do něčeho vrháme takříkajíc po hlavě, ať činíme cokoli, vždy alespoň podvědomě vážíme klady a nedostatky. V případě rozhodování o budoucím rodinném domě by to mělo platit dvojnásob. Dílčí omyly povahy konstrukční, dispoziční či materiálové se dají vždycky nějak řešit. Chyba ve smyslu vlastní koncepce bydlení je už řešitelná mnohem hůř. Proto následující rady záměrně někdy snad až příliš drsně oponují zakořeněné myšlence, že život v rodinném domě bude vždycky jen výhradně skvělý, nekomplikovaný a v každém smyslu výhodný.

Dvojí vlastnictví
O rodinném domě se většinou nezačíná přemýšlet v okamžiku, kdy člověk vůbec nemá kde bydlet. O rodinném domě se uvažuje spíše ve chvílích, kdy už rodina nějak společně bydlí, často i relativně dobře. Ale v souladu se svými finančními limity cítí, že by mohla bydlet ještě lépe. Takové myšlenky pak nabývají na intenzitě hlavně v okamžicích, kdy si začneme uvědomovat, že vydáváme spoustu peněz za bydlení, které je sice pocitově naše, ale vlastnicky patří někomu jinému. A často je takové řešení dražší, než kolik bychom spláceli za hypoteční úvěr a přitom bychom žili ve svém.

Možná tyto úvahy začínají nejprve o větším bytě v osobním vlastnictví, ale v jistém stadiu si leckdo může položit otázku: Proč kupovat byt, když mohu za stejné peníze postavit dům? Ceny dobře vybavených bytů v zajímavých lokalitách velkých měst, zejména pak v Praze, dnes opravdu snesou srovnání s cenami rodinných domů. A luxusní byty bývají i mnohem dražší.

Mít vlastní rodinný dům, to je nepochybně zlatá myšlenka. Ale je nezbytné vlastnit rovněž stavební pozemek. Parcel jak z krásného snu zbývá čím dál méně. A když se ještě někde náhodou objeví, budou buď příliš vzdálené jiným přednostem života, nebo za cenu, ze které se nejspíš zájemci zatočí hlava. Daleko pravděpodobněji bude k mání jen kus bývalého pole, k němuž povede zatím pouze jedna zablácená cesta… Půjde také o místo často vzdálené civilizačním vymoženostem a nějaký čas potrvá, než nejbližší okolí ovládne atmosféra charakterizující poklidnou vilovou čtvrť.

Odhodlání s úskalím
Řekněme, že jsme obyvateli velkého města a také v něm pracujeme. Žijeme v malém drahém bytě a teď jsme se rozhodli postavit si na venkově vlastní rodinný dům. Taková volba má spoustu předností Ale jsou tu i zápory! Než definitivně zakotvíme třeba v příměstském satelitu, uvažme velmi zrale, zda si tím život spíše nezkomplikujeme.

Až velmi překvapivý počet potenciálních stavebníků touží opustit město a budovat svůj rodinný dům na venkově. To potvrzují různé průzkumy, zkušenosti developerů a především samotná stavební praxe. V zásadě jde o zdravé odhodlání, ale takové řešení má i svoje úskalí.

Než se usadíme mimo město, ujistěme se, že skutečně milujeme venkovský klid. Ano, na venkově je krásně. Zejména když svítí slunce, když napadl čerstvý sníh, když neprší… Ale jsou dny, kdy ten kouzelný obraz za okny zůstává týdny neměnný a kdy se po rušné ulici, byť třeba i plné smogu, může člověku vyrostlému ve městě intenzívně zastesknout. Kdo si pojí venkov jen se svátečními dny prázdnin, ten může být trvalým pobytem mimo město zklamán.

Další problém: Život v rodinném domě za městem je při současném životním standardu nemyslitelný bez auta. Spíše se chce říci, bez dvou aut v rodině. Pokud totiž to první auto užívá jeden z rodičů momentálně třeba na služební cestě, je tím druhým přirozeně nezbytné dojet za povinnostmi i zálibami dětí, či za nákupy. Padesát až sto kilometrů denně se jen těmito záležitostmi najede snadno. Násobme alespoň dvacetkrát do měsíce, spotřebu svého vozu každý zná, cenu benzínu rovněž a další související náklady také nejsou zanedbatelné.

Jiná drobnost z kategorie nepovzbudivých: V nově stavěných lokalitách se jen málokdy poštěstí, aby nejen všichni sousedé, ale také ti, co zde budují komunikace, měli postaveno naráz. Kdo to nezažil, ten si neumí představit, co s už obývaným a čistě udržovaným domem a jeho stejně opečovávaným okolím udělá moment, kdy se v horkém létě současně dostaví déletrvající sucho a třeba transport stavebních hmot po provizorní prašné cestě na sousední pozemek…

V rytmu školního rozvrhu
Popisovaný kýč ze samotné expozice tohoto článku má jaksi mezi řádky určitě něco do sebe. Ono souznění tří generací. Život rodiny se totiž, ať chceme či nechceme, jednoznačně dělí na dvě základní etapy. Tou první je výchova dětí a druhou pak následující část života. Jestliže si vybíráme způsob a místo bydlení na celý život, uvědomme si, že rytmus, jímž se bude řídit školní docházka a trávení volného času dětí, je vlastně na dlouhá léta také základním rytmem života rodinného domu!

Blízkost školy je už z tohoto důvodu tedy vítanou skutečností, ale nejde jen o absolutní vzdálenost. Mnohdy je důležitější dostupnost veřejnou dopravou a bezpečnost takové cesty. Totéž platí o dostupnosti kulturních statků. Pamatujme na to, že máme děti, příbuzné a přátele. Zejména děti by měly mít alespoň poradní hlas při rozhodování o podobě a fungování budoucího rodinného domu. Scénáře života v rodinném domě mohou být velmi různé. V jednom extrému můžeme spatřit dům s malými dětmi a ve druhé poloze tentýž dům s obyvateli v hluboké penzi. Tomu všemu, i mnohým možnostem mezi tím, musí rodinný dům spolehlivě vyhovět.

Většinou také předem nevíme, s kým budeme sdílet společný plot. Sousedy si bohužel nelze vybrat. Někdy to dopadne skvěle, jindy je to mnohem horší. Obecně lze říci, že lidé jsou dnes uzavřenější a méně důvěřiví.

Někdy se také stává, že postavíme dům v lokalitě, kterou nám doporučili známí, kteří zde už žijí. Pak je všechno od začátku snazší, jindy je tomu naopak. Ale obecně platí, že s novým domem často navážeme i nové přátelské vztahy.

Nohama na zemi
Po všech dlouhých úvahách přece jen jednoho dne začneme řešit konkrétní podobu budoucího domova. A časem dospějeme do zdánlivě definitivního stadia našich představ. Pak se ovšem vynoří první orientační rozpočet a většinou se vzápětí postavíme zpátky na pevnou zem! Půjde o střet našich nároků s našimi finančními možnostmi. Ve druhém kole úvah už asi budeme muset uvažovat hospodárněji. Je normální, že v prvotním nadšení se na budoucí záměry hledí zbytečně velkýma očima. Chystáme se do většího a někdejší prostorové limitování se může promítnout v až zbytečně velkorysý přístup k plánům.

Možná to je překvapivé zjištění, ale investor, chceme-li stavebník, jen málokdy přesně ví, v jakém domě by chtěl žít. Nějaké tušení samozřejmě má, leccos si přečetl a viděl. Ale mnohem větší povědomí o jeho budoucím domě má paradoxně ten, kdo ho projektuje. Zejména ve chvíli, kdy se detailně seznámí s nároky příštích obyvatel domu.

 Většina stavebníků obvykle staví rodinný dům jen jedenkrát za život. A předchází tomu zpravidla časově náročná příprava, která by se měla odrazit na vzhledu a kvalitě realizované stavby. Zvlášť když dnes je tuzemská nabídka v podstatě stejná, jako kdekoli jinde ve vyspělé Evropě. A pokud jde o vysoce exkluzívní domy, jen málokdo ve světě umí nabídnout to, co například staví ryze česká firma Gradient, jejíž dům je na obrázku.

Pokud se nejedná o rodinu s vysloveně vyhraněným životním stylem a zálibami, vyhlíží pak studie jejího domova většinou standardně. Obytnou část zhusta tvoří otevřený prostor užívaný jako kuchyně, jídelna a obývací pokoj. Klidová část domu mívá dvě až čtyři ložnice. K tomu samozřejmě potřebné příslušenství. Alespoň dvě koupelny by už dnes měly být běžné. Rozlehlý a otevřený obytný prostor má samozřejmě svoje kouzlo. Ale plné opodstatnění mu náleží jedině v prostředí, kde zároveň každý z obyvatel má svůj vlastní kout, kde bude moci být sám a nikým nerušen.

Dům a jeho zázemí
Poznatek z praxe: Nikdy není v domě dost takových prostorů, které jsme si zvykli označovat jako hospodářské místnosti, šatny, komory… Prostě jde o místa, která k obytnému komfortu a pořádku přispívají určitě výrazněji, než třeba další případné čtvereční metry v obýváku.

Zvláštní pozornost by měla patřit terase. Bez ní zůstane každý rodinný dům ve smyslu užitné hodnoty jen poloviční. Terasa leží na cestě z obytného denního prostoru do zahrady. A bývá praktické, když z kuchyně je to na ni jen pár kroků. Pokud je to možné, třeba u jednopodlažních domků, je vítán každý další vstup na terasu, zejména z dětských pokojů.

Zahrada jako další ohromná obytná místnost, to je rovněž hodně lákavá představa… Ale abychom se na zahradě cítili stejně dobře jako v každé jiné obytné místnosti, to už vyžaduje určitou péči. Zkušenosti ukazují, že například posekání pouhé stovky čtverečních metrů trávníku, i za pomoci dokonalé mechanizace, zabere určitě půlhodinu času. I když není třeba sekat každodenně jako na golfovém hřišti, jen jednou týdně v sezóně také stačit nebude.

Nebo jiný příklad: Nijak velký živý plot si vyžádá tři plné pracovní dny v roce, pokud má k něčemu vypadat. A atraktivní malé jezírko bude ony tři plné pracovní dny vyžadovat jednou na podzim a podruhé určitě na jaře!

Ušetřit, nebo vydělat?
Ne náhodou většinou v případě rodinného domu klademe rovnítko mezi pojmy investor a stavebník. Ten, kdo pro sebe staví rodinný dům, stává se investorem. Jinými slovy jedincem, který vydává peníze za určitým ušlechtilým cílem. Nebojme se říci, že jde o člověka, který drobně přispívá ke zdejší ekonomické prosperitě. Mimo jiné dává práci druhým. A do této role se dostal zásluhou vlastních schopností. Každý, kdo dneska za poctivě vydělané peníze staví rodinný dům, si zaslouží hlubokou úctu svého okolí.

Spousta lidí jako by i způsobem bydlení chtěla demonstrovat své společenské postavení a profesní úspěch. Proč ne, snažme se chápat tento postoj. Ještě zdravější však je, když se rodinný dům, přesněji mocná touha po něm, stane impulsem k vysokému pracovnímu nasazení i finančnímu úspěchu.

Cítíte tu pasivitu, když někdo řekne “šetřím na dům“. A vnímáte tu důvěru ve vlastní schopnosti, když druhý prohlásí: “musím pracovat víc, vydělávám na dům“. Který z obou domů asi jednou ovládne zdravější klima? Ten, na který “bylo ušetřeno“, nebo ten, na který “jsme vydělali“?

Jozef Rašek